Nově založený Horolezecký oddíl Nová Paka uspořádal výpravu na jedno z nejkrásnějších evropských masivů ležících na švýcarsko-italské hranici – pohoří Monte Rasa. Šest horolezců z novopackého oddílu se vydalo na cestu do Zermattu, který byl určen jako výchozí bod expedice. Mužstvo se rozhodlo pro alpský styl výstupu, což znamená nést batoh o hmotnosti kolem 30kg se všemi potřebnými věcmi nutnými k přežití ve výšce nad 4 000 metrů. Cílem výpravy bylo seznámit se s masivem Monte Rosa a v případě příznivých podmínek zdolat nejvyšší horu – Dufourspitze (4 634 m.n.m.).

Ve středu 27. srpna přijíždíme do Täshe (vesnička před Zermattem, do kterého nesmí motorová vozidla), parkujeme auta u chorvatského hotýlku a dojíždíme do Zermattu místím minibusem. Zde již nasazujeme batohy a procházíme bývalým horolezeckým městečkem. Během chvíle již stoupáme ve strmých svazích směrem k Malému Matterhornu. Společnost nám dělá velký Matterhorn po pravé straně, který si svou majestátností získává náš obdiv i touhu tento vrchol jednoho dne slézt. Po 5 hodinách výstupu začíná pršet, a tak se rozhodujeme přespat v budově lanové dráhy v 2 780m.n.m.. Jen zalezeme, strhne se silná bouře a my jsme rádi, že jsme v suchu. Vaříme první jídlo, nastavujeme budíky na třetí hodinu ranní a věříme, že se počasí umoudří.

Ráno je jasno. Hvězdy nám svítí nad hlavou a my máme možnost pozorovat první výpravy vystupující na protější Matterhorn. Doplňujeme láhve s vodou z potoku a vydáváme se na cestu. S přibývajícími výškovými metry se citelně ochlazuje a my poprvé pociťujeme úbytek kyslíku ve vzduchu. V 8 hodin jsme již na ledovci pod horou Breithorn v 3 800 m.n.m.. Posilujeme se svačinou, navazujeme lana a nalehko se vydáváme vzhůru. Breithorn(4 164 m.n.m.) není nikterak těžká hora, ale skvěle poslouží k procvičení vázacích technik, práci s cepínem a mačkami. Kolem poledne jsme zpět pod horou u našich batohů a vyrážíme dál po italské straně pohoří. Cestou překonáváme první ledovcové trhliny a s respektem pozorujeme ledovcové bloky vystupující z alpských obrů, typické svou oceánovou modří.

Sníh pod tíhou slunce měkne a chůze je čím dál obtížnější. Přemýšlíme, kde postavit stany, ale nakonec při pohledu do mapy se rozhodujeme dojít do nedalekého bivaku (Rossi e Volante) na skále v 3 800 m.n.m.. V útulném domku o rozměrech asi 5x5m nám dělá společnost španělský pár a dva Italové. Sbíráme vodu ze stékajícího ledovce nad skálou, vaříme a se západem slunce uleháme do spacáků. Budíček je opět ve tři.

Posnídáme instantní vločky a za svitu měsíce docházíme pod horu Castor, která je naším dnešním cílem. Výstup není jednoduchý. Přes úzký hřeben vane silný vítr, který zvyšuje obezřetnost každého našeho kroku. Okolo desáté si již radostně blahopřejeme ke zdolání vrcholu. Dolů z Castoru přecházíme ještě přes dva další vrcholy a rozhodujeme se pro přespání u italské chaty Rifugio Quintino. Při sestupu k chatě procvičujeme brzdění cepínem ve svahu a slaňujeme do asi 20 metrů hluboké trhliny, abychom si vyzkoušeli, kolik lidí je zapotřebí k záchraně propadnuvšího. Vysílení a hladoví docházíme k italské chatě. Vaříme večeři a již kolem sedmé uleháme do stanů.

Probouzíme se do noci plné hvězd. Snídáme, balíme a vyrážíme opět vzhůru. Slunce pomalu zalévá nejvyšší vrcholky Alp a nám tak výstup hezky utíká, jelikož je stále na co se dívat. Okolo deváté docházíme pod horu Naso del Liskamm, pod kterou jsme měli v plánu přetraversovat a pokračovat dále. Stěna je ale jeden led bez možnosti zajištění. Po pár pokusech jsme nuceni výstup ukončit a vracíme se zpět k chatě. Po zvážení všech možností vítězí názor: „Když nemůžeš horu přelézt, obejdi ji.“ A tak scházíme z bezmála 4000 m.n.m. do 1800 m.n.m., do údolí kam stékají ledovce a pasou se krávy. V osm hodin večer přicházíme k domu místního pastevce, který nám dovoluje postavit stany a nabízí nám čerstvé mléko. Vaříme, sprchujeme se v místním lavoru pro krávy a jdeme spát.

Ráno poprchává a tak poprvé lenošíme do rozbřesku. Hned co se počasí umoudřilo, sušíme stany a vyrážíme opět nahoru. Na večeři jsme již opět ve 3000 m.n.m.. Na chatě Capanna Gifetti jsme plánovali přespat, ale správce je neúprosný a zákaz stanování pod přísnou pokutou nám nedovoluje. Jediná možnost je vystoupat do 4000 m.n.m., kde se nachází bivak. Nasazujeme čelovky a jdeme. Kvůli nově napadlému sněhu je obtížné a poměrně nebezpečné volit cestu družstva po ledovci. Nic neulehčuje ani fakt, že padá mlha a začíná sněžit. Po pár pokusech s GPSkou se vzdáváme myšlenky na bivak a kolem půl noci v nadmořské výšce 4000 m stavíme stany. O tři hodiny později je budíček, a nastává čas pro už rutinní rozmrazování vody na čaj a balení stanů. Cestou do sedla vidíme náš plánovaný bivak na skále a uvědomujeme si, jak pošetilé by bylo ho vůbec po tmě hledat. Při východu slunce konečně procházíme sedlem mezi Lisjochem a Ludvigshöhe. Otevírá se nám pohled na Dufourspitze, na kterou jsme se původně chystali, ale při pohledu na její ostrá skaliska a s ohledem na došlé zásoby se rozhodujeme pro sestup přes Monte Rosa Hutte až do Zermattu. Do Zermattu docházíme v deset hodin večer, pár hodin spíme na zemi podél aut a s hlavami plnými zážitků odjíždíme domů.